psycho: Žít či přežívat? Každopádně v tom člověk osobnostně roste..

Jo, no s tím "být sama" je to zvláštní.. člověk, naočkovaný všema těma hemzama z mateřských webů a diskusí, by měl skoro pocit, že je to něco, na co už by jen tím, že se stal rodičem (navíc matkou!!!)neměl mít vůbec právo. A že když na to pomyslí, nebo to dokonce řekne nahlas, bude za sobeckou hyenu.. Docela dlouho mi trvalo si to vůbec přiznat uvnitř sama před sebou.. Hrozně sem řešila, jestli mám šanci být dobrou mámou, když prostě Emku potřebuju občas úplně odstřihnout, tj. veškerou odpovědnost za ni na chvíli předat zase někomu jinému, abych se cítila zase celá a svá.. Ale už jsem si to i tak nějak obhájila.. a dokonce mám pocit že je to naprosto v pořádku.. Neb... jednak.. tím, že mám dítko přeci automaticky nepozbývám veškerých svých potřeb "z dřívějška".. ty potřeby tady jsou..(a i když je to možná jistý druh nezralosti, potřeba "mít klid" je vskutku výrazná ) a když je budu potlačovat, budu akorát protivná a agresivní.. Což jistě nikomu nepomůže. Navíc.. Emka, když není se mnou není s nikým cizím.. Je se svým tátou a ten, po víkendu s ní je teda dost hotový .. a taková zkušenost taky pro otce rozhodně není k zahození.

(pardon, jsem se rozepsala, evidentnĚ je to pro mě TÉMA )