Vztekal se protože jsem se před ním zamkla. Zamkla jsem se ani ne tak proto, že bych se ho bála, jako proto, že po těch svých pěti pivech mu neustále přicházejí myšlenky, který mi nasraně neustále musí chodit sdělovat, i když chci spát. I když on teda není jako úplně normální. Dneska poprvé se rozhodl poprvé říznout se demonstrativně do ruky - prý abych věděla, jak strašný to je. Jak strašně moc je vedle mě nešťastný...
Bylo mi vysvětlováno, že já mu nikdy nic nedala on do mě musel vložit tolik...Chudák.. já totiž nic neobětovala. Já si totiž jen rok a půl dřepím v pronajatým ne-hezkým bytě, jsem finančně naprosto závislá na rodičovském příspěvku a NĚM, všude musím s mrnětem které naprosto a stále 24 h denně řídí můj život, málokterý večer si můžu spontánně prostě vybrat třeba že půjdu za kulturou, mám pocit, že ztrácím sebe, své koníčky, své přátele.. své tělo... svou svobodu.. Své dítě miluju, nicméně každá mince má dvě strany. Tou druhou stranou je fakt, že mateřství člověku naprosto převrátí život naruby.. Osobnostně stagnuje. Zatímco JEHO... celá tahle situace stojí peníze, které holt nemůže utratit sám a občasné moje peskování (přiznávám, ne vždy úplně příjemné..)..
Inu vážně na podřez, rozbití skla ve dveřích a probuzení potomka, kterého pak až s dojemnou snahou hladí ve snaze jej znovu uspat.. Psycho.. patie.